Srpen 2009

Jezero smrti

2. srpna 2009 v 15:59 | Mona |  Má výroba

Jezero smrti


Jakoby to bylo včera večer , kdy padala rosa , a měsíc nám svítil na cestu. Bohužel jsou to už léta zpět. Vysoko v horách bylo jedno místo , kam každý rád chodil.Šlo se lesem po takové kamenné cestě , až se přišlo ke skalám , které tvořili kruh, a uprostřed nich bylo krásné , modré, čisté jezero.

Plavat se tam nesmělo , protože bylo chráněno , ale pár nadšenců přece jen neodolalo. Nikdo nevěděl čím to bylo, ale jakmile člověk skočil do vody , a začal plavat, vytvořil se uprostřed vír, který jej vždy stáhl ke dnu jezera. I ti , co je chtěli zachránit, zemřeli s nimi.
Po pár těchto neštěstích už tam nikdo nechodil , ale vždy se našel turista , který tomu nevěřil , a skočil do jezera. Jezeru se začalo říkat ,, Jezero smrti".
Ekologové , a ochránci nemohli přijít na to , co se uvnitř děje, tak se rozhodli, nějak se tam dostat , protože lidé i naříkávali , že chtějí ty oběti kvůli pohřbům.

Nepovedlo se jim to , tak jejich hrobem bylo stále jezero.Lidé nic nechápali , proto se k jezeru už nepřibližovali.
V jeden večer se však stalo něco záhadného. Myslivec šel kolem , a nad jezerem viděl černé mraky , z nichž se vytvářelo tornádo. ,, Zajímavé" pomyslel si.
,,Jakože zrovna uprostřed?" řekl myslivec, a raději odešel. Dalšího rána , po děsivém snu , vyletěl myslivec z domu jako raketa na obec a řekl, že to všechno musejí být nějaká znamení.

Proto se rozhodl, že vezme hasiče , a poruší zákon. Nechá vypustit to malé, chráněné jezero.
Řekne , že stejně nemá nevybranou , a lidé chtějí pohřbít své mrtvé známé. Jezero se už nějak vypustí , a myslivec utíká jako by měl bombu v kalhotách ke středu jezera.
Tam v hlíně leží desítky mrtvol v tom jednom a samém bodě , naházených na sobě jako mraveniště.
Myslivec je přesouvá , a tu najednou se začne příšerně chlámat. Hasiči na něj pohlédnou , a dodají : ,, Ten náš Tonda se snad zbláznil z toho všeho.Má záchvat smíchu, jak po několika pivech."
Možná se zbláznil , ale tu ho uvidí , jak ukazuje do bláta. V blátě leží velká , dřevěná truhla. Všichni přiběhnou k ní a k myslivci , a otevřou ji. V ní je zlato , a spousta diamantů. Začnou se chlámat s myslivcem a řeknou: ,, Tak tohle že všechny přitahovalo?" Myslivec se opět začne chlámat a dodá: ,, Ani se jim nedivím".
Poté co přijdou z nadílkou za starostou , ten tleskne s rukama a poví , že kdyby to býval věděl dřív, není nikdo mrtev , a navíc by měli poklad.
Myslivec byl povýšen , a zbohatl za jeho inteligentní objevení , a lidé ti mohli konečně v klidu pohřbít své známé. Jenže to není zcela všechno.
Později bylo jezero opět napuštěno . Myslivec se z toho zbláznil , opil se, a s radostí skočil do jezera. Jeho poslední věta zněla:,, Děcka už tu nebude vír , protože poklad už máme cha cha".Jenže? V tom se před ním objevil zcela nový vír, ale nebyl na stejném místě, nýbrž na kraji jezera. Lidé bohužel nevěděli co se mu stalo , a kde zmizel , když se opil , ale také hlavně nevěděli , možná o dalším vzácném pokladě.
Přehnané to jezero viď Tondo?!

Ztracená místa

2. srpna 2009 v 15:59 | Mona |  Má výroba
Ztracená místa

Co jednou stálo, dnes tam není, ale co zde je , jednou nebude. Čím to? Stáří? Události?
Mezi lesy tam v dáli na kopci leží malá prohlubeň. Copak na ní asi bylo?
Stál tam velký hrad, a nyní jsou z něj jen kameny od sklepení. V tomhle hradě žila královna s králem. Měli krásný život až na den , kdy jim vedlejší království vyhlásilo válku. Nebyli zcela připraveni.

Král byl zastřelen přímo na trůně, služebnictvo oběšeno na nádvoří, a královna pohřbena zaživa. Utekla do sklepení mezi vězně , a tam čekala s pocitem v duši , že ji nikdo nenajde , a přežije. Jedno se jí splnilo , nikdo ji nenašel , ale nepřežila.
Po válce byl hrad zničen. Veškerá stavba spadla , a zasypala sklepení. Pod prohlubní víme co je, jedna významná kostra , a betonová část hradu. Míst je hodně , jen o nich nevíme. Kdoví, třeba projdete jedním právě dnes.

Ta pravá láska

2. srpna 2009 v 15:58 | Mona |  Má výroba
Ta pravá láska


Život. Ten nejkrásnější dar , který jen mohl každý z nás dostat. To hlavní co si pod nim představíme jsou přátelé, láska, peníze, a zábava. Nyní se zaměříme na lásku . Jak se říká: ,, Kdo nezná pláč, láska ho naučí" Láska , aneb cit , který v sobě ukrývá dvojí tvář. Radost a bolest. Lidé jsou různí. Někdo hledá tu navždy , a někdo jen na chvíli. Tu povím vám příběh o té první.
Čas se chýlil k poledni. Venku bylo jako už tradičně horko. Byl den odpočinku. Neděle. Mnoha z nás se poflakovala , mnoha oslavovala , a nebo také relaxovala. Zde ve městě bylo na kraji přírodní koupaliště. Zákazníků bylo vždy mnoho , a zábavy? No té až moc! V ten den na to koupaliště zamířili dvě kamarádky. Zrovna v jejich šílené náladě. Byli tam vlastně proto, že si mysleli , že zde najdou kluka, aneb svou životní lásku. No člověk hledá všude.
Jakmile se holky převlékli do plavek, okamžitě skočili s chutí do vody. Tu jedna z nich jménem Klára zaplavala hlouběji , aby se mohla potápět . Jak se potápěla , tak omylem vrazila někomu do noh. Lekla se , a vynořila se . Avšak nečekala tak krásné vynoření. Před ní stojí chlapec v jejím věku , a usmívá se tomu střetu. Klára celá usměvavá se mu omluvila , a šla od něj raději dál , než ho zase bouchne. Chlapci se tolik zalíbil její úsměv ,že pořád hledal místo v její blízkosti. Klára plave pod vodou , a najednou uvidí ty stejné plavky , co měl ten kluk. Naštve se a vynoří. Tu najednou ,, Baf! To jsem já" řekl ten kluk. Klára celá vytočená mu vynadala , a popovídala si s ním o tom jeho dolézání. Byli to dva šílenci , tak si rozuměli.
Za chvíli na Kláru zakřičí kamarádka , a jak se tak dívá do vody , tak vidí Kláru jak se tam z někým divoce líbá. Vleze tedy pro ni a jen tak dodá: ,, Ty naše bláznivko! Máš kluka a ani mě neinformuješ ty vodníku jeden ." Klára se tomu usměje a řekne:,, Kdybys věděla jaký je! Úplně můj typ! " Co dodat z Klárky se stala zamilovaná slečna, jenže? Týden na to se dozví, že ten kluk má holku , a ji bral nejspíš jen jako flirt. Klára to samozřejmě se svou povahou nenechá tak. Příští den totiž jde na koupaliště, a uvidí ho tam s tou jeho kráskou. Přistoupí před ně , sebere kapele co tam hraje mikrofon, a začne s tou hudbou co hraje zpívat o tom klukovy , úplně záporné vlastnosti , týkající se jeho chování , povahy a vzhledu. Samozřejmě s velkým humorem , na který má velký talent.
Lidé kolem začínají do rytmu tleskat, tančit, chlámat se , pobrukovat , povzbuzovat a blbnout. Mysleli , že je to nějaká nová hoperka. Kluk celý ponížen , seděl a ta jeho holka jakože nic.
Pomsta byla sladká to ano , ale nečekala , že i tak úspěšná. Ten song se totiž stal novým hitem . Ani by jste nevěřili , ale po té písničce se do ní ještě více zamiloval než byl.
Strašně ho přitahovali její originální a vtipné nápady. S jeho holkou se rozešel , a šel za Klárou. Ta návštěva trvala několik hodin , než ji přesvědčil o jeho lásce k ní.
Jakmile mu odpustila , vrhla se mu do náruče. Byl to šťastný pár. Zažili spolu tolik legrace. Jako povolání si vybrali plavčík, plavčice, a byli spokojení. Pořád mohli být spolu , a krásně vzpomínat na jejich první setkání, a první polibek v zakalené vodě.

Zrádné závěje

2. srpna 2009 v 15:58 | Mona |  Má výroba
Zrádné závěje

Je leden, období chladných dnů , čerstvých vánků od severu, a nedostatek slunečních paprsků. Všichni se už těší na jaro, ale ti nejmenší ještě na stavení sněhuláků , a sáňkování. Ach ty děti! Zde byly akční až k neuvěření. Vůbec se nenudily. Vždy si vymyslely lumpárnu , a hned jich nebylo. V jeden větrný den se zrovna rozhodli , že se půjdou koulovat nad vesnici na kopec. Zrovna byly sněhové jazyky , a na polích hluboké závěje. Dětem se to moc líbilo. Jakmile se objevil závan , a vytvořil se malý , sněhový vír, okamžitě do něj vlezli , a skočili na jeho dopad. Jejich maminky zatím chystaly oběd , a hned jak zazvonily zvony na poledne, bývali děti doma , ale teď ? Nebyly! Rodiče se sešli a šli na kopec pro ně. Přijdou a ? Nikde nikdo. Nikde ani sebemenší hlas dítěte. Začali se o ně bát. Jediné co slyšeli byl vanoucí vítr kolem nich. Tu jednu matku napadlo , že když jsou závěje , tak mohou být i dva metry hluboké, tak vzala palici a zabořila ji do sněhu. Přidali se k ní i další . Hledali , až? Přece jen našli závěj , která byla hodně hluboká. Otcové zatím přiběhli pro rýče , a kopali . Až byl všechen sníh odházen , rodiče vykřikli hrůzou. Na dně ležela tělíčka jejich dětí. Rodiče jim okamžitě poskytly první pomoc , a zanesli je domů, a polili je teplým čajem. Stačilo to . Děti se probrali. Rodičům spadl kámen ze srdce . Ještě že je našli včas. Řekli jim, že už se to víckrát nesmí stát nebo… a nyní jeden z chlapců dopověděl: ,, Nebo zemřeme jako jeden pár". Na chlapečka se najednou všichni nechápavě podívali. Nastala minuta ticha . ,, Jaký pár?" zeptala se jej maminka. Chlapeček se spustil do řeči. Povídal , že jak si hráli , tak slyšeli volání o pomoc. Volala to dívka s klukem . Tak tam utíkali a probořili se.
Později se zjistilo , že v jeden rok , když tam byly závěje se tam šla projít jedna holka se svým klukem, a jak se tak procházeli tak zapadli a nikdo je nenašel. Vesnice se rozhodla , to místo více prozkoumat .Nastalo jaro, sníh roztál , a v ten osudný den se to stalo. Byla vykopána dvě těla. Bylo jasné komu patřila. Tak obyvatelé je pohřbili , a vytvořili veřejný pohřeb. Od té doby je tam v zimě vstup zakázán.

Kouzelná louka

2. srpna 2009 v 15:57 | MOna |  Má výroba

Kouzelná louka


Když se poví krásné místo , mnoha z nás si vybaví nejprve své vzpomínky a zážitky , a až pak na místo , kde se vše odehrálo. Nyní vám povím o místě, které se nepyšní vzpomínkami , ani krásou , ale svým vnitřkem.
V jednom bodě naší Země stálo jedno zvláštní místo. Podél malého potůčku stál les. Kolem něj byli pole. Tu za ním vedla cestička z písku. Tahle pěkná cestička vedla na louku. Mohli jste zde spatřit stoupající kopec , uprostřed pár jabloní, pár květin , i pár zvířat. Na co se zaměříme jsou ty květiny. Ke spatření bylo spousta druhů , ale jen jeden mezi nimi přečníval. Byla to červená květina připomínajíc růži. Nebyla to obyčejná květina.Měla v sobě zázračné účinky. Dokázala vyléčit pouze ty nemoci, kterým se říká nevyléčitelné. Jenže bohužel , nikdo ji neznal , tudíž si ji ani nevšimnul. Tahle louka má dvě tváře.Ve dne takovou,v noci jinou. Na louce právě začíná večer. Slunce již zapadlo , červánky zmizeli , hvězdy vysvitly. Květiny jež tam byly , zmizely v hlíně. Zde uprostřed mezi jabloněmi zářila fialová zář.Říká se , že ta chránila tu půdu , někdo zas že vycházela ze stromů, aby na ni dohlédl ten , co se někde ztratil , a nevěděl kudy dál.Záře jej měla přivést až na louku. Říkalo se jí bezpečné místo. V naší mysli je tisíce míst ,ale ještě mnohem více , jich teprve objevíme.

Sláva není všechno

2. srpna 2009 v 15:56 | Mona |  Má výroba
Sláva není všechno



V životě nás může potkat leda cos , ale něco zastavit nedokážeme. Existují lidé, kteří dají za slávu všechno , a přitom pak zjistí , že to hlavní nemají. Je to láska. Když o někom víte , že s vámi chce zůstat až do konce , připadáte si jako ten nejšťastnější na světě. Zde ukáži příklad,
Kde člověk udělá tu nejošklivější chybu , co jen lásce udělat jde.
Bylo malé městečko , plno moudrých , ale i hloupých lidí. Tu žila jedna chudá dívenka jménem Anička , která každý den chodila na pole projít se. Trápilo ji, že všichni kolem měli lásku , jen ona ne. Říkala o sobě , že je člověk , který by si té lásky vážil , a nikdy by ji neopustil. Procházela se , a v dáli zahlédne osobu. Přistoupí blíž a ? Krásný chlapec. Byl tak krásný , ale smutný.Zeptala se ho, proč zrovna tak pěkný hoch se prochází sám po poli?! Odpověděl , že ho trápí život. Nemohla ani uvěřit , že existuje někdo jako je ona . Byli naprosto stejní , a to je k sobě hodně přitahovalo. Stali se z nich nejlepší kamarádi , až najednou se ji přiznal, že ji už od prvního pohledu miluje. Ona mu poté celá šťastna řekla, že přesně tak to bylo i u ní. Na pohled to byl ten nejšťastnější pár. Měli nádhernou svatbu , nádhernou hostinu… No skoro to zní jako konec nějaké pohádky , ale bohužel konec ještě není.
Byl měsíc po svatbě. Oba přemýšleli , kam by se vydali na svatební cestu. Po dlouhém váhání se dohodli , že poletí na jeden ostrov za Karibikem. Měli se tam krásně. Všude palmy, písek,sluníčko,ovoce,no prostě ráj. Jednoho dne se Honza neboli Aniččin manžel rozhodl, že na tom ostrově zůstanou. Anička souhlasila , protože se jí tam také dost líbilo. Uplynul rok a Anči přišel dopis od nějakého pracháče z Prahy , jestli by mu nemohla dělat modelku. Popravdě si vždy přála být slavná , ale Honzovy se to nelíbilo. On nechtěl, aby ho tak opustila, ale slíbila mu , že se za měsíc vrátí s plnou kapsou peněz, a budou žít šťastně dál , a pořídí si děťátko. Honza nakonec souhlasil , ale se slzami v očích. Loučení bylo tak dlouhé. Honza ji tak pevně držel , jako by mu snad měla odjet navždy. Dokonce ji ještě přemlouval , ať ho tam nenechává samotného, že tuší něco hrozného , ale Anna se nedala přemluvit. Jakmile přiletěla do Prahy , na letišti si ji vyzvedl ten ředitel modelingu. Uběhl měsíc a z Anči se stala slavná , a úspěšná modelka. Měla hodně peněz , tak už chtěla zpět , ale ředitel ji přemluvil , ať zůstane na večeři. Byla to velká chyba. Tu noc ji svedl, vyspal se s ní , a ta poté otěhotněla. Člověk by si kladl otázku: ,, Tak je blbá ?! Na vlastního muže takhle zapomene , a ještě k tomu , aby toho nebylo málo ho podvede?!"
Z Anny se stala namyšlená , a nafintěná dámička. Její manžel Honza si myslel správně. Tušil něco hrozného, a to se také stalo. Ředitel o jejím manželi věděl, ale nechtěl , aby spolu dále byli. Chtěl ji jen pro sebe , neboť byla krásná , a nesla mu peníze, proto ji také tak poblbl. Léta utíkala jako voda. Anča měla 2 děti a sama , jelikož ředitel ji opustil. Tu tak přemýšlela o minulosti , až si vzpomněla, že má Honzu , svého jediného muže , kterého tolik miluje, svou životní lásku, který ji čeká na ostrově. V tu chvíli se chtěla zabít. Nemohla uvěřit, že udělala něco tak strašného , a zapomenout na něj. Kdo ví, co ji ten ředitel dával do čaje.

Okamžitě koupila letenky, a letěla na ostrov. Vstoupila do jejich domu , a tam?
Vzkaz: ,, Pokud se sem někdy vrátíte paní Anno , tak zajděte na vaši zahradu. Váš bývalý správce domu Alois." Anča rychle utíkala na zahradu, a tam? Honzův hrob. Na něm stálo: ,, Opustil nás hodně brzy , a to rok po svatbě. Spáchal sebevraždu. Oběšen na letišti."
O Anně už nebylo znáno. Nikdo neví , co se jí po přečtení stalo . Tady vidíte , že sláva není to dobré pro vás , ale láska. Bez lásky se nedá žít.

Podzimní povídka

1. srpna 2009 v 22:32 | Mona |  Má výroba
Podzimní povídka

Podzime, podzime ty zlobivé období. Mnoha z nás očaruješ svou krásou, mnoha svou sychravostí, a mnoha svým přechodem. Tu naskytla se možnost povědět vám, povídku, jež stala se v tento den.
Byl listopad , den v plné kráse , krásných dýní , a barevného listí. Tu v jedné vesnici nedaleko opuštěného domu, byla jedna překrásná zahrada. Samozřejmě ne leda tak obyčejná zahrada. Měla v sobě hodně tajemství a také krásy. Rostla na ní pěkná tráva , smíchána s plevelem. Připomínala louku. Kolem ní stály v řadách stromy obklopeny uschlým listím.
Mnoha z listů již ležela už v trávě. Bylo to něco okouzlujícího. Mezi stromy prosvítávaly paprsky zapadajícího slunce. Zde na zemi si hrají malí chlapci. Jsou pyšni na tohle místo , protože vědí, že nikdo jiný ho doposud neobjevil. Možná , že se tam bál vkročit, a nebo neměl s kým. Chlapci si však nemysleli správně. Lidé dělají, že to místo neznají , protože o něm vědí pověst , která mu náleží. Někdo říká, že když nastane podzim , zjevuje se tam postava v černém, a zabíjí svým poněkud smutným výrazem. Rodiče těch dětí nevědí , že tam chodí. Myslí si , že si hrají někde u školy , ale kdyby věděli , varovali by je. Nastává večer, doba , kdy chlapci musí domů, jenže jakmile se zvednou z trávy, uslyší odněkud z dáli krásný zpěv.
Podívají se do konce zahrady a hle, vidí mladou ženu celou v černém. Má černé šaty , černý deštník, černé vlasy, a světlou pleť. Chlapci postoupí blíž. Žena se otáčí tváří k chlapcům , a najednou ticho. Ta chvíle , která nahání strach. Otvírá oči , a chlapci klesají k zemi. Ty oči co se na chlapce dívaly byly strašlivé jako samotná smrt. Chlapci byli tolik v šoku , že nemohli ani zakřičet. Nikdo neví, co se dělo dál , ale přežil pouze jeden , a to ten , který na ni neviděl přes vyšší kamarády. Po chlapcích ani stopy. Jako by se po nich zem slehla. Marně je kamarád hledal , ale věděl , že už nikdy se tam nesmí vrátit. Jen jedna věc je jistá. Ten večer , kdy se chlapec vrátil vyděšen domů , našel v přední kapse bundy vzkaz. Na něm bylo napsáno celé to tajemství:

,, Nebuďte smutní , že nás už nikdy neuvidíte. Byla to naše chyba , že jsme se tolik přiblížili , ale můžeme vám , a to hlavně tobě náš nejlepší příteli povědět pravdu."
,, Kdysi žila jedna holka , která se zamilovala do nejkrásnějšího kluka z vesnice. Problém byl, že jí ho rodiče nechtěli povolit. Holka se strašně trápila. Celá ta léta se jen mohla dívat , jak je šťasten s jinými, jen ji už nechtěl. Tu bolest nemohla už nadále skrývat, tak se rozhodla , že se půjde projít za bouře , a vykřičet to tam. Jako jediná věděla o krásném místě , kam chtěla jednou přivést kluka, kterého tolik miluje , ale nyní tam šla opět sama. Venku byla vichřice , kroupy padaly šílenou rychlostí , blesky lítaly , a ty hromy , až by pukla zem. Dívka jde kolem stromů po zahradě , pláče, a tu najednou se jí udělá špatně. Zatmí se jí před očima , a usne. Názory jsou různé. Zabil ji blesk , nebo snad unesl vítr , ale mi víme , že se pak zabila sama. Od té chvíle tu straší její duch. Bohužel když umírala , měla v sobě moc hněvu. Nenáviděla svět , tak proto se svým děsným pohledem mstí těm , kteří mají právo na lásku, a tím pádem je zabije."
Po přečtení chlapec vše řekl rodičům. Léta plynula, svět se měnil , a krásné místo , jež tam stálo bylo smazáno z mapy, ale kdo ví , třeba tam až doposud stojí.

Sny

1. srpna 2009 v 22:31 | Mona |  Má výroba
Sny



Vítr se pomaličku ztrácí. Z tmavých mraků se vytvářejí červánky. Klesají níž a níž. I slunce pomalu za nimi mizí. Nejkrásnější pohled je v létě či na podzim. Ty stíny stromů , no prostě balada. Všude jen klid, šumění listů a zvuk ptactva. Začíná krásná, jasná noc. Únava nás pomalu , ale jistě přemáhá.Ústa se otvírají , oči pomalu zavírají, a pak už nevidíme nic, jenom tmu, ale ne leda tak obyčejnou tmu. Je totiž plna našich snů , myšlenek a přání. Někdy jsou sny bohužel smutné a strašidelné, ale někdy to , co by člověk chtěl prožít, nebo alespoň zkusit. Jsou zrádné! Ráno se probudíme , a to už máme nevybranou. Buďto jsme rádi , že to byl jenom sen, a někdy by jsme nejraději spali dál.Vůbec nám nepřijde , že se nám za noc zdá tisíce snů , a každý trvá tak sekundu. Říkáme si , vždyť je to nesmysl , sen byl celou noc. No , důkazy nemáme , ale s tím už nic nenaděláme.Život je sám o sobě zvláštní, je jako řeka , nikdy nevíš , kdy se proti tobě vzbouří. Ale především je nejlepší zapomenout na vše zlé, a myslet jen na tu krásnou budoucnost, která je jen na nás , jak si ji zařídíme. Však mi už to vše zvládneme, když jsme to vydrželi doteď, tak nebude problém pak.

Zmrzlá noc

1. srpna 2009 v 22:30 | Mona |  Má výroba
Zmrzlá noc


Na hodinách odbíjí půlnoc. Mokrá silnice se začíná třpytit. Tím velkým tichem nemohu usnout. Všude prázdnota. Jen slyším šumět v oknech jemně padající sníh. V mysli si představuji louku, louku na níž závěje jsou a mi do nich skáčeme. Přijde mi to jako včera , když jsme byli ještě malí , chodili po louce, skákali do nich , a dělali andělíčky. Někdy bych se nejraději do těch let vrátila. Tolik záhad , objevení , dobrodružství , zábavy… V dospělosti to už není takové. Je mnoha starostí , hádek, práce, ale věřím v to , co jsem si slíbila. Budu si žít dle svého snu , a užiji si každé minuty , která by byl ztracena. S každým ránem, probudím se s úsměvem. Bez zármutku, bez smutku. Na večerech je něco zvláštního , když to většina z nás nevnímá, ale ten , kdo to ví, zná jistě ten krásný pocit.

Budu sem psát povídky co sem vytvořila

1. srpna 2009 v 22:25 | Mona |  Má výroba
Už dlouho sem sem nic nedala a ted sem se rozhodla dát sem mé vlastní povídky

Tak tady máte jakoby úvodní stranu mé knihy.
Úvod

Tahle kniha je inspirována krásou, ale i bolestí života. Příběhy nejsou skutečné , je to pouze představa. Nějaká ze snů, nějaká jen myšlenková. Rozhodně se tohle může v životě stát, není to nic neobvyklého , jen trocha více smutku , a i troška té radosti. Obsahuje pár povídek, úvah, faktů, příběhů, a pověstí. Neberte tuhle knihu jako pohádku. Jsou v ní věci, které by menší populace nechápala. Musím se přiznat , že i mne chvílemi naskakovala husí kůže , když jsem večer psala, a i slzička mi sem tam ukápla.
Přeji pěkné čtení.

















Autorka Monča